Elfosí praLes

Tentokrát nebudeme zkoumat veličiny fyzikální, ale veličiny autorské a velikány

krásného slova.

Mám jeden starý, stařičký karisblok. A v něm stránky popsané barevnými písmeny

básní, jak jsem si je tak od dětství psala a opisovala.... odrůzně. V druhé části toho

karisbloku jsou pak citáty, taky posbírané všemožně.. A o ty dnes jde.

U některých těch citátů totiž nemám napsáno jméno autora, což mě docela mrzí.

Pokoušela jsem se najít je, leč je to práce nimravá a leckdy ani nepřinese kýžený

výsledek. A tak mě napadlo vnést je do praLesa. Třeba někdo z laskavých zdejších

návštěvníků či náhodných kolemjdoucích bude vědět..? Budu ráda za každého

odhaleného autora těch slov.

Takže..... držte si čepice, přehlídka právě začíná!

*

Vidět daleko ještě neznamená dojít tam.

Pes, který běží, najde kost.

Promarněný čas nedohoníš.

Netrap se pro názory lidí, když ti nevyčítá vlastní svědomí.

Buddhistická moudrost říká, že porazit strom je jako useknout ruku nevinnému člověku. Stromy prý, kromě toho, že poskytují kyslík a dodávají energii, taky neslyšně zpívají celé planetě, aby ji udržely při životě..

Milovat znamená stárnout ruku v ruce.

Nejsi-li hvězda, pak to ještě neznamená, že musíš být mrakem.

Nešťastný je ten, kdo má mnoho času, aby přemýšlel o sobě.

Život je komedie, ale není k smíchu.

Loučení ještě není ztráta.

Jediným lékem na lásku je více lásky.

Neodsuzuj člověka, když jsi nebyl na jeho místě.

Jedině analfabet nikdy neudělá pravopisnou chybu.

Buď optimista. Ať se trápíš, nebo ne, stejně umřeš.

Láska činí člověka neuvěřitelně šťastným, a pokud ne, tak stoprocentně nešťastným.

A znovu skočíme do vln života – rvát se s novými láskami, novými překážkami.

Kolik facek od života člověk dostane, než se naučí nenastavovat jim tvář?

Láska je nejlepším krášlícím prostředkem.

Domov je tam, kde hvězdy, svit Luny blednoucí oblohy, obraz zapadajícího slunce. Tam je moje láska.

Hudba je jako víno, které plní sklenici ticha.

Běh nepomůže. Nutno vyjít včas.

*

A na konec slíbená lahůdka. Autora následujícího citátu znám – aspoň se domnívám

(byl takto u něj uveden), avšak strašlivě by mě zajímalo, ze kterého jeho románu či

odkudto vlastně tento jeho citát pochází.

Věřím, že kočky jsou duše vrácené na svět. Jsem si jist tím, že kočka by se dokázala procházet po obláčku, aniž by se propadla.

(Jules Verne)

*

linkuj.cz vybrali.sme.sk